Úvodní slovo: Doc. Daniel Balabán, ak. mal.

Alena Foustková – Zevnitř ven, zvenku dovnitř a její host David Urban.

Text k výstavě obrazů v galerii Kruh v Ostravě, květen 2008

Vystavené obrazy rozděluje autorka do dvou cyklů. Obrazy oken nazvala „zevnitř ven“ a obrazy pletené z papírových proužků nazvala „zvenku dovnitř“.

Když jsem poprvé viděl malířčiny obrazy s motivem okna, musím říci, že mě překvapily. Svými jasnými barvami a jakousi až podezřele moderně čistou a jasnou artikulací a atmosférou. Jako by takový pohled byl v současné atmosféře bezcílnosti, hodnotové irelevance s apokalyptickými podtexty jaksi nepatřičný. Obrazy to byly jakoby odjinud. Zajímalo mě, co se na tom podepsalo, zda autorčina kanadská zkušenost, zkušenost světa, který jinak a svobodněji mohl pochopit evropskou modernu, nezatížen balastem středověku, falší devatenáctého století a do značné míry atrocitami století dvacátého. Nebo, zda onen pleromatický, arkadijní pohled je dán pouze vitalitou a jasným obdobím v životě autorky. Obraz sám je rámem. Rám, jako divadelní kukátko upozorňuje na prostor, podporuje iluzi. Skoro vše vnímáme v rámu – rámci něčeho. Ono dualistické, skoro by se dalo říci, přirozené rozdělení na světy uvnitř a světy vně je dnes zpochybňováno rámci poststrukturalistických modelů světa. Světa jako prostorové sítě, ke které, i ve které schází terminál. A to nám bere půdu pod nohama. Malířka však cítí nutnost obě zmíněné souřadnice uvnitř a ven podržet v jingjangové jednotě. Nepreferuje ani jednu ani druhou. Přecenění onoho ven vede ke ztrátě a rozpuštění identity, přecenění druhého směru dovnitř vede k izolaci. Žaluzie malované v obrazech lákají oko do světa za nimi. Malířka využívá efektu zahalení, závoje – maya. Žaluzie probouzejí touhu vidět za, zároveň upozorňují na neuchopitelnost reality. Motiv žaluzie, zábradlí je grafickým i rytmickým prvkem obrazů.

Odlišné už svým materiálem jsou obrazy druhého cyklu „ Zvenku dovnitř,“ spletené s papírových pruhů. Poukazují k meditaci, k vyčištění mysli, k tichu. K meditačním technikám společným východním i západním meditačním proudům. Tyto autorčiny výtvarné meditace vedou diváka k očištění od útočící všudypřítomné reklamní obraznosti, která ho zaměstnává, zabavuje a tak zbavuje toho podstatného. Rozhovoru se sebou samým a s tím, co jej transcenduje. Tkaní ,skládání, proplétání, úkony, které se opakují, podobně jako posouvání kuliček růžence, podobně jako odříkávání mantry, nás k onomu stavu přivádí. Fragmenty fotografií, hustě osazené při krajích obrazů se někde směrem do středu vytrácejí a zůstává bílé prázdno, počátek všech barev spektra, ticho, – no mind. Fragmenty , které autorka používá, mají někdy symbolický charakter, například křišťál, texty – maranata, jindy nahodile vytvářejí něco, co by se dalo nazvat mediální šum.

Obrazy z pruhů mají geometrickou pravoúhlou osnovu – sítˇ, se kterou pracovali minimalisté šedesátých let minulého století. A podobně jako autorka se někteří z nich snažili touto reduktivní cestou dotknout absolutna. Geometrie je jakousi naší kulturní kostrou.. Použití fragmentované, proložené obraznosti, upomene na Roberta Rauschenberga nebo našeho Jiřího Koláře.

Dalším zajímavým momentem obrazů je samotné pletení. Autorka plete obrazy tak, jako ženy odedávna vyráběly látky a ošacení. Tak jako pavoučice plete svoji síť, jako pták staví hnízdo. A tím jsou obrazy „zvenku dovnitř“ bytostně ženské a dotýkající se současného diskurzu o povaze ženského umění. Rozpouštějí mužskou, logickou, novinově informativní imagerii a vytvářejí z ní něco jiného, něco osobního a niterného.

Obrazy Aleny Fouskové jsou pro mne krásné, pochopitelné i nepochopitelné zároveň. Odkazují ke kráse, iluzi, grafice, logice, ženskosti i mystice. Jsou pro mne, alespoň zatím, pohledy odjinud.

A tím naplňují moji a doufám , že i vaši, potřebu krásy, zvídavosti a nových možností.

v Ostravě 18.5. 2008, Daniel Balabán